EKG je velmi jednoduché vyšetření srdce, které mnohdy pomůže lékaři rozhodnout se v urgentní situaci, jak postupovat dále. Dnes už existují velmi sofistikované přístroje, které umí EKG křivku přenést do počítače a dokonce jsou i programy, které zvládají tento záznam samy vyhodnotit. Nejsou ale natolik spolehlivé, aby byl člověk-lékař nepostradatelný. Znalost EKG diagnostiky patří do základní výzbroje každého internisty a pokud si umí dát do kontextu EKG záznam s klinickým stavem pacienta a dalšími vyšetřeními, má z velké části vyhráno.
Pojďme se teď ale podívat, co předcházelo vzniku elektrokardiografu, jak ho známe dnes. V následujících řádcích vás seznámím s pány, o kterých se v souvislosti s EKG nejvíce hovoří. Celý vývoj této zobrazovací metody byl ale mnohem delší a složitější. Zájemci o bližší informace, ať si pro inspiraci rozkliknou třeba anglicky psanou ECGpedii (ze které jsem čerpala obrázky) nebo zapátrají v literatuře.
Elektrokardiografie (EKG) patří
k neinvazivním metodám vyšetření srdce. Elektrická aktivita srdce se
projevuje změnami elektrického napětí na povrchu těla.
EKG zachycuje a graficky
zaznamenává elektrické potenciály, vznikající v srdečním svalu elektrodami
umístěnými na povrchu těla. [1]
Získaný záznam se nazývá elektrokardiogram.
Tento termín poprvé použil britský fyziolog Augustus D. Waller, který také přišel
na první použitelnou metodu, jak elektrokardiogram získat. Nejdříve ke svým
pokusům využíval svého psa Jimmieho. Naučil ho trpělivě stát každou tlapou v nádobě se slanou vodou, která
sloužila jako elektroda. K záznamu používal kapilární elektrometr. Jednalo se o
úzkou skleněnou trubičku s vrstvou rtuti a kyseliny sírové. Konce kapiláry byly
spojeny s elektrodami. Změna napětí způsobila pohyb rozhraní mezi oběma
vrstvami. Kolmo ke kapiláře směřoval světelný paprsek, který zaznamenával
kolísání hladiny rtuti na posunující se fotografickou desku. V r. 1887
Waller publikoval první elektrokardiogram člověka.
Elektrokardiografický přístroj,
jak ho známe dnes, sestrojil v r. 1903 holandský lékař Willem Einthoven.
V r. 1924 mu za tento vynález byla udělena Nobelova cena.
Jedná se o citlivý galvanometr
opatřený registračním zařízením pro zápis křivky. Einthovenův přistroj byl
opatřen strunou, tenkým vodivým vláknem umístěným v elektrickém poli.
Struna se pohybovala podle směru procházejícího proudu. Bylo k ní
připojeno zrcátko, od něhož se odrážel úzký světelný paprsek na fotografický
papír. Získané záznamy bylo nutno vyvolat fotografickou cestou.
V přímopíšících
elektrokardiografech pohybuje galvanometr kapilární tryskou, která stříká na
papír proud inkoustu nebo častěji pohybuje elektricky vyhřívaným vláknem, pod
nímž běží tepločivný papír.
Dnešní EKG je dvanáctisvodové.
Standardně se používají končetinové svody bipolární a unipolární a hrudní svody
unipolární.
Bipolární končetinové svody (I,
II, III) používal už Einthoven. Někdy se jim říká standardní svody. Při
bipolárním zapojení se měří rozdíl potenciálů mezi dvěma aktivními elektrodami.
Ty jsou umístěny na obou horních a levé dolní končetině. Vznikne tak uzavřený
okruh, Einthovenův trojúhelník, ve kterém platí vtah I+III=II.
Unipolární končetinové svody byly
do praxe zavedeny v r. 1932 Wilsonem. Není měřen potenciálový rozdíl dvou
různých končetin, ale přímo elektrický potenciál té končetiny, na které je
umístěna tzv. exploriativní elektroda, druhý pól tvoří indiferentní, nulová
elektroda, vznikající spojením dvou zbývajících končetin přes odpor 5 kΩ. Toto
zapojení později modifikoval Goldberger tak, že od centrální svorky odpojil
vždy končetinu zapojenou současně na měřící (aktivní) elektrodu. Centrální
svorka již nemá nulový potenciál a amplituda záznamu je zvětšena. Zvětšené svody
se pak označují aVR, aVL a aVF (a-
augmentovaný=zesílený, V-indiferentní elektroda).
Unipolární hrudní svody podle
Wilsona (prekordiální) na rozdíl od končetinových svodů, které zobrazují
elektrickou aktivitu srdce do frontální projekce, sledují tuto aktivitu
v rovině horizontální. Aktivní snímací elektroda je umístěna na jednom ze
šesti specifických míst na hrudníku (V1, V2, V3,
V4, V5, V6). Referenční elektroda je vytvořena
spojením tří končetinových svodů přes odpor 5 kΩ (Wilsonova svorka).
Elektrokardiogram poskytuje lékaři
řadu údajů. Informuje ho o tepové frekvenci, srdečním rytmu, sklonu srdeční osy
a o změnách aktivity v jednotlivých částech srdce.
Elektrody se připevňují na určitá místa podle všeobecné dohody. Proto EKG křivka vypadá tak, jak vypadá. Když dojde omylem k záměně svodů, vypadá EKG záznam trochu jinak. Jsou ale i situace, kdy můžeme použít některé další svody, např. unipolární hrudní svody zadní (přisávají se na záda), pravostranné unipolární hrudní svody k průkazu infarktu pravé komory, etážové unipolární hrudní svody-odpovídají umístění unipolárních hrudních svodů V1-6 , ale jsou umístěny o jedno nebo dvě mezižebří výše, ezofageální svody se zavádí ústy či nosem do jícnu.
Použité prameny:
[1] Kordač,
V.: Vnitřní lékařství – Úvod do oboru a vyšetřovací metody, Univerzita Karlova,
Praha 1989
[2] Trojan, S.: Lékařská fyziologie, Grada, Praha 1999
[3] Junas, J.: Průkopníci medicíny, Avicenum,
Praha 1977
[5] http://chem.ch.huji.ac.il/history/waller.html
[6] http://en.ecgpedia.org/wiki/A_Concise_History_of_the_ECG
[6] http://en.ecgpedia.org/wiki/A_Concise_History_of_the_ECG
zase jsem o něco chytřejší :)
OdpovědětVymazat