Kult porcelánově bílé pleti - Od počátků historie

Slovo úvodem

Modifikace fyzického vzhledu  člověka bývají často považovány za velmi kontroverzní jevy, zvláště pokud se jedná o větší nebo dokonce trvalé zásahy. Když se navíc najde jedinec, který svou vizáží tak trochu ignoruje konvence doby, ve které žije, bývají reakce okolí často rozpačité. Už jedenkráte jsem zveřejnila povídání o módě zasahující do fyziologie lidského těla. Jednalo se o korzetové spodní prádlo. Můj zájem o viktoriánskou éru 19.stol. nyní vyvoval potřebu zmínit další zajímavou otázku zkrášlování v tomto období. Tentokrát se týká pouze jednoho orgánu, a to kůže. Přesto je to věc natolik nápadná, že může přitahovat zvídavé pohledy a být vnímána se smíšenými pocity.

K sepsání série článků o kultu porcelánově bílé pleti a metodách umělého zesvětlování kůže mne inspirovali moji přátelé z living history a některých subkultur. Udržet si v dnešní uspěchané době světlou kůži je poměrně náročná a mnohdy i zdraví škodící snaha. A já bych chtěla na tomto místě upozornit, že mé články rozhodně nemají nabádat k této činnosti. Kult porcelánově bílé pleti v dnešní době považuji spíš za zajímavost a raritu, i když jsou některé, především umělecké, profese, kde se toto stále ještě vyžaduje. Postupů k zesvětlení kůže je mnoho od prosté kamufláže líčidly, přes domácí recepty a drahé kosmetické přípravky, až po metody medicínské, a to i chirurgické. O všech se budu v následujících textech zmiňovat. Nyní ale první ze dvou článků zobrazujících tuto problematiku v historickém kontextu.

1.Článek - Z historie fotoprotekce

Móda

 

Zasahuje do všeho okolo nás, ovlivňuje náš životní styl, naše smýšlení a mnohdy i naše zdraví, aniž bychom si to nějak výrazněji uvědomovali. Bývá nazývána nelítostnou tyrankou, diktátem či metlou lidstva, a to někdy zcela oprávněně. Netýká se jen našeho vzhledu, oblečení či preferovaných značek výrobků, ale promítá se prakticky do všech oblastí našeho konání a často i současné předměty vědeckého bádání podléhají určitému trendu. Móda zkrátka je jakýsi aktuálně upřednostňovaný způsob, jak se určité věci dělají a mají vypadat. Dnes už je daleko volnější než kdysi, a přestože jsme limitováni výběrem a cenovou dostupností zboží v obchodech, můžeme si každý zvolit svůj vlastní styl. To, co by před pár desítkami let bylo považováno za excentrismus nebo dokonce nebylo vůbec společností akceptováno, je dnes přijímáno s úsměvem nebo přecházeno prakticky bez povšimnutí. Je až s podivem, do jak banálních oblastí života móda může zasahovat. Zatímco některé změny se dějí z praktických důvodů, jiné zdánlivě postrádají logiku věci.

V této sérii článků bych se chtěla zabývat kultem porcelánově bílé pleti, a to nejen příklady z historie, ale i z pohledu současnosti. Tento fenomén se totiž začíná tak trochu vracet. Sice zatím ne nějak masivně, ale určitě všichni vnímáme, že zájem o opalování, díky strašáku ozonových děr a vyššímu výskytu rakoviny kůže trochu poklesl. Pravda o tom, co je a není zdravé však je někde jinde a opravdu není nutné vyhýbat se slunci úplně. O tom však až o něco později. Nyní se pojďme krátce podívat, jak to bylo se sluněním v minulosti.

Od počátků

 

První metody ochrany kůže před slunečním zářením začaly vznikat, když pravěký člověk opouštěl příkrovy tropického pralesa a přecházel na otevřené pláně, stepi a pouště. Jednalo se především o oděv a různé způsoby stínění, např. přístřešky. Nejstarší známé oděvy byly z kůží a kožešin lovených zvířat. V době 10 tis. let př. n. l. již byly docela typické rostlinné materiály. Rostlinné textilie se vyráběly splétáním lýka či různých travin. Později se začaly látky zhotovovat tkaním např. konopných či lněných vláken. Oděvy z rostlinných materiálů a ovčí vlny začaly postupně převládat nad kožešinami, které se pak užívaly spíš jako doplňky či ozdoby nebo ke zvýšení odolnosti a hřejivosti oděvu.    

Již 5 tis. let př. n. l. byly ve starém Egyptě požívány oděvy z materiálů jako je len, bavlna a vlna. V Indii převažovala bavlna. Mimo oděvů, které kryly jen určité partie těla, se začaly vyrábět šaty, které zakrývaly celé tělo. U žen např. sárí, u mužů tógy. Pozornost se věnovala také pokrývce hlavy, což byly různé klobouky, turbany šátky. Některé kultury žijící v oblastech, kde je větší intenzita slunečního záření, si zakrývaly i obličej – např. Berberové v Severní Africe nosili modrý závoj. Určitým příkladem je i muslimská burka, která ale dnes má spíše čistě náboženský význam. Klobouky různých tvarů a velikostí měly svou tradici už ve starověku. Byly známy ve vyspělých kulturách starého Egypta, Mezopotámie, Číny, Indie…Mnohdy svou velikostí vyjadřovaly majestát svého nositele. Určitou obdobu představoval baldachýn, pod kterým sedávaly vznešené osoby.

Začátek kultu porcelánově bílé pleti

A právě někdy ve starověku se lidé začali dělit do společenských vrstev, z nichž některé nepracovaly. Začal takto vznikat i rozdíl v odstínu kůže. Zatímco nižší vrstvy pracující venku byly opálené, vznešené osoby tolik na slunci nepobývaly a zůstávaly bledé. Bílá neopálená kůže vyjadřovala příslušnost k vyššímu stavu a byla velmi žádaná. Např. řecká bohyně Hera je v Homérově Iliadě opakovaně líčena jako “bohyně s bílými pažemi”, což svědčí o tom, že ani staří Řekové nepovažovali opálení za zdravé a žádoucí. Přestože nahota pro ně nebyla žádné tabu a např. na Olympiádě byli závodníci běžně nazí, je z mnoha maleb patrné, že v běžném životě se před sluncem chránili oblečením i klobouky.

Lidé začali vymýšlet důmyslné způsoby, jak zabránit opálení nebo kůži dokonce uměle zesvětlit.

Od starověku byly známy různé zesvětlující pudry, které měly sloužit nejen jako kamufláž, ale i chránit pleť před dalším opálením. V antickém Římě se ke zdůraznění bělosti tváře používala bílá křída. V Japonsku v 10. stol. za vlády dynastie Heian se pudr připravoval z kaštanové mouky a mouky rýžové. Mnohdy ale pudrové prášky obsahovaly i různé jedovaté látky, které měly pleť ještě zesvětlit, např. arsen nebo olovo, a při dlouhodobém používaní způsobovaly svým nositelům chronické projevy otravy.

Ve starověkých přímořských říších se používala k ochraně kůže před sluncem řada látek, které měly schopnost blokovat UV záření nebo stimulovat přirozené obranné funkce pokožky (starověcí lidé však o mechanismu jejich působení ještě neměli ani ponětí). V Egyptě se používala např. henna, aloe vera nebo calcitový prášek.

Již v 1. stol. př. n. l. Celsus doporučoval krýt kůži vrstvou oleje. Tibeťané zase používali kombinaci dehtů a rostlin. Guayanští Indiáni věřili rostlinným extraktům. Všechny tyto prostředky můžeme považovat za jakési předchůdce dnešních sunscreenů, tedy chemických látek sloužících k ochraně kůže proti UV záření. 

Od starověku až po 20. léta 20.stol.

Kult porcelánově bílé pleti v západních zemích pokračoval od starověku až do první poloviny 20. stol. Ženy vyšších společenských vrstev zacházely často do velkých extrémů, aby uchovaly svou pleť bledou. Mnohdy byla pokožka tak světlá, že jí prosvítaly žíly. Odtud asi pramenilo dogma, že šlechtická krev je modrá. Během období renesance, zejména v Alžbětinské éře, se toto ještě umocňovalo tím, že se na napudrovanou kůži malovaly modré čáry.

Veškerý venkovní oděv byl navrhován tak, aby chránil před opálením. Od 18. stol. byly populární lehké deštníky - slunečníky, kterými se dámy zvládly při chůzi stínit bez cizí pomoci. Kult bílé pleti pokračoval ve velkém až do konce viktoriánské éry. Opálené byly pouze služky a vesničané, ale i ti se snažili svou kůži před opálením do určité míry uchránit. Příklad najdeme třeba v povídce Divá Bára od Boženy Němcové. Pojednává o vesnické dívce Báře, žijící v 19. stol. Bára se odmalička liší od ostatních děvčat tím, že je silná, ničeho se nebojí, nevěří na pověry, umí plavat, ráda chodí bosa a mnoho dalšího. Jednou z jejích zvláštností je právě i to, že si před sluncem nikdy nezastřívá tvář, jako to dělají jiné dívky a je proto opálená. Bára díky tomu všemu nemá moc přátel a ve vesnici o ní jdou zlé pomluvy. Přesto ale najde štěstí i životní lásku. Mravním poselstvím této povídky je, že dobrota srdce a ryzí povaha člověka nesouvisí ani s jeho vzhledem, ani se společenským postavením. Poprvé vyšla v r. 1856.

Přípravky k vybělení pleti

Stejně tak jako ochrana před sluncem mají dávnou historii i metody zesvětlování kůže. Takovou nejjednodušší je to, co dnes známe pod pojmem peeling. Uvádí se, že už ženy ve starém Egyptě třely svou pleť pískem z řeky Nil. Používala se i semínka různých rostlin, sůl a různé nerosty. Koupele v mléce či syrovátce také nejsou žádnou novinkou. Vaječný bílek k zesvětlení kůže byl znám nejen v Evropě, ale například i v Japonsku, kde ho používaly Geishi. Existuje něco přes stovku rostlin, které dokáží pleť více či méně zesvětlit. Ve starověkém Egyptě se využívaly citrusové plody, v Řecku a Římě různé druhy zeleniny. Heřmánek, který se dnes dává spíše do šamponů pro světlé vlasy, velmi dobře zesvětluje i kůži. Výtažky z některých rostlin se dodnes používají v kosmetice a v kožním lékařství při onemocněních projevujících se hyperpigmentací kůže (například arbutin z medvědice lékařské, vitamín C, ovocné kyseliny). Ve středověku se k bělení pleti využívaly i různé jedovaté látky, jako například již zmíněný arsen a olovo nebo dokonce rtuť. Arsen už je dnes v kosmetice zakázán, ale s olovem se můžeme setkat např. v některých rtěnkách a sloučenin rtuti se ještě občas využívá i v kožním lékařství. Obě tyto látky ale mají vlastnost hromadit se v těle a při dlouhodobém kontaktu s nimi, byť i v malých množstvích, vznikají otravy. V r. 1961 se k zesvětlování pigmentových skvrn začal používat hydrochinon, který se ale časem ukázal být toxický a kancerogenní. Dnes už je u nás přísně zakázaný, ale to neznamená, že nemůže být obsažen v bělící kosmetice ze zahraničí.

Počátky kultu bronzové pleti

Počátkem 20. stol. se móda začala obracet směrem k oblibě opalování a tmavší kůže. Slunění začalo být postupně propagováno jako zdraví prospěšné a bronzově hnědá pokožka jako krásná. Historii tohoto trendu a zdravotním úskalím, která přinesl, bude věnován celý můj následující článek.

Článek k tématu mi vyšel i na http://www.steamzine.cz/kult-porcelanove-bile-pokozky-bleda-pokozka/#more-2853

Použité prameny:

• Jirásková, M., Jirásek, L.: Fotoprotekce, Dermatológia pre prax, 2/2008
• Ettler, K.: Fotoprotekce kůže – Ochrana kůže před účinky ultrafialového záření, Triton, 2004
• Malina, L.: Fotodermatózy, Jessenius, Maxdorf, 2005
• Steele, V.: The Berg Companion to Fashion, Oxford, New York: Berg, 2010

• Pizinger, K.: Kožní pigmentové projevy, Grada, 2003, 1.vydání
• Strunecká, A., Patočka, J.: Doba jedová, Triton, 2011
• Steele, V.: Encyklopedia of Clothing and Fashion, Scribner Library of Daily Life, Thomson Gale, 2005
• Desmond, M.: Nahá žena, Alman, 2007
• Miletín, M.: Prostředky na ochranu pokožky proti škodlivým vlivům UV záření, Praktické lékárenství, 7 (1) 2011
• Zlejšiová, J., Liptáková, K.: Krémy s UV faktorem jako prevence maligního melanomu, Sestra 5/2013
• Geryk, E., Sedláková, L., Konečný, M.: Budou dosaženy očekávané počty zhoubného melanomu?, Dermatologie pro praxi, 5(4), 2011
• www.uzis.cz