Obouvání a obuvnictví v 19. století

19. stol. je obdobím velkých vynálezů a vědeckých pokroků. Mnohé objevy, ať už stále dokonalejších strojů tak nových materiálů, se projevily i v tehdejších oděvních módních trendech. Do řemeslné a posléze i tovární výroby byly zaváděny nové technologie, které urychlily a zlevnily takto vznikající produkty a zpřístupnily je i obyčejným lidem.

V následujících dvou článcích se budeme věnovat kapitole často opomíjemé i v odborných publikacích o dějinách odívání, a to obuví a obuvnictvím.

Článek je rozdělen na dvě části. V té první se budu zabývat pokroky ve výrobě obuvi a stručně se seznámíme s nejznámějšími obuvnickými firmami, které vznikly v 19. stol. v českých zemích a proslavily nás i v zahraničí. Ve druhém díle se seznámíme s typy módní obuvi v 19. stol. a jejími nejpopulárnějšími modely.


Článek původně zveřejněn na www.steamzine.cz

 

Mechanizace výroby obuvi v 19. století

Společenský a hospodářský život v 19. stol. byl v Evropě velmi výrazně ovlivněn průmyslovou revolucí. Přecházelo se postupně od ruční řemeslné výroby k výrobě tovární. Až do roku 1850 byly v obuvnictví používány v podstatě ty samé nástroje, jaké byly známy již ve středověku, ba některé dokonce i ve starověkém Egyptě. V 1. polovině 19. stol. ale začaly vznikat první obuvnické stroje, které měly zrychlit a zdokonalit výrobu obuvi. První stroj se začal v obuvnickém průmyslu používat okolo r. 1845 v Americe pod názvem Rolling Machine. Nahradil ruční vyklepávání kožených podrážek, čímž se zvyšovala jejich trvanlivost slisováním vláken kůže. První stroj určený ke spojování ušní patentoval r. 1842 John J. Greenough. Zdá se však, že tento stroj nikdy nepřišel výroby. Byl jen sestaven a vystavován funkční model.  Za vynálezce šicího stroje, který se stal základem těch dnešních, je považován Američan Elias Howe, který jej patentoval 10. října r. 1845. Tento stroj měl výkon 300 stehů za minutu. Na rozšíření šicích strojů do světa měl zásluhu další Američan, J.M. Singer. První šicí stroj značky Singer přivezl do Čech buditel Vojta Náprstek, který jej pak vystavoval v domě své matky a později na pražské výstavě průmyslu a školství.

Evropa byla ve výrově šicích strojů za Amerikou jen o krůček pozadu. První továrna na výrobu šicích strojů v Evropě vznikla v r. 1862 a jejím majitelem byl strojník George Michael Pfaff. Na území tehdejšího Rakouska-Uherska založili první továrnu na výrobu šicích strojů čeští podnikatelé Emil Rezler ze Železného Brodu a  Josef Komárek Z Kopidlna, a to ve Vídni r. 1871. Tyto stroje nesly název Minerva podle starořímské bohyně moudrosti, ochránkyně věd, umění a řemesel.

V roce 1858 švec Lyman Reed Blake vynalezl stroj sloužící k přišívání podešví ke svršku obuvi. Tento patent odkoupil Gordon McKay, který vynález r. 1861 ještě zdokonalil. Podle něj se botám vyrobeným na tomto stroji říkalo “McKays". V době občanské války v Americe byli ševci povoláni do armády a díky tomu byl nedostatek obuvi jak pro vojáky, tak pro civilisty. Vláda tedy potřebovala někde získat levné robustní boty. V r. 1862 McKay dostal armádní zakázku na 25 tis. párů bot, na které zbohatl. McKay byl ale vychytralý i jiným způsobem. Hodně peněz získal i tím, že stroje, které vyrobil neprodal, ale pouze pronajímal za malé částky různým obuvníkům.

V r. 1875 vznikl šicí stroj pro výrobu obuvi obroubené speciálním zpevňujícím lemem. Tento stroj zpopularizoval Charles Goodyear, syn slavného vynálezce vulkanizace kaučuku (viz dále). Konstrukce boty typu Goodyear vypadá tak, že má rám, což je proužek kvalitní kůže, který je prošitý spolu se svrchním materiálem a podšívkou do tzv. žebra. K němu se poté sedlářským stehem přišívá podešev. Prostor, který rám uzavírá je poté vyplněn pórovitým nebo děrovaným materiálem, který zajišťuje prodyšnost obuvi. Výhodou těchto bot je, že se u nich potom dá jednoduše vyměňovat podešev, čímž se prodlužuje jejich životnost. Ještě dnes se tato tradiční metoda používá k výrobě luxusní společenské pánské obuvi.

První vysekávací stroj vyrobila v r. 1876 firma Graves v Rochestru. Měl i vysekávací nože. V neposlední řadě stojí za zmínku stroj sloužící k napínání svršků, který zkonstruoval  Jean Matzeliger v r. 1883.

Vynález šicího stroje urychlil spojování dílců obuvi a a také umožnil vytvářet nové střihy svršků. Obuv se tím stala pevnější, kvalitnější i vzhlednější. Zavádění různých strojů do obuvnictví urychlilo přechod od výroby řemeslné v dřívějších dílnách a manufakturách k výrobě průmyslové.

V počátcích velkovýroby ale došlo k prudkému poklesu kvality obuvi.

Kvalifikovaní řemeslníci už neměli tolik zakázek a dostali se najednou do role opravářů již nošené obuvi.

Dnes už při výrobě obuvi v podstatě neexistuje výrobní úkon, kde by se ruční práce nedala nahradit strojem.

Nejznámnější obuvnické továrny na českém území

Koncem 19. stol. vznikala řada továren na výrobu obuvi. Mnohé z nich zase rychle zanikaly. Ty, které přežily se významně zapsaly do dějin našeho obuvnictví. Ke třem nejznámějším patří třebíčská koželužna a obuvnická továrna rodiny Budischowských, chrudimský závod F.L. Poppera a zlínská firma Baťa.

Karel Budischowsky v r. 1842 začal v Třebíči budovat nejdříve koželužnu, na počátku 60. let 19. stol. ale rozšířil výrobu o vojenskou obuv, což byl vcelku chytrý tah. Když v r. 1877 vypukla válka mezi Ruskem a Tureckem vyráběl dokonce obuv pro armády obou znepřátelených stran. Díky ziskům z těchto zakázek získal dostatek peněz na modernizaci továrny. Už v 50. létech 19. stol. používal v továrnách parní pohon a jako jeden z prvních své podniky elektrifikoval. Ve svých koželužnách jako první u nás používal metodu chromočinění kůží.

Počátky obuvnické firmy Popper se datují okolo r. 1879, kdy manželé Moric a Barbora Beckovi položili v Chrudimi její základy. Závod v r. 1893 odkoupil Fridrich Leopold Popper, který zde od r. 1889 působil jako obchodní zástupce vídeňské firmy Pollak. Firma Popper vyráběla velmi luxusní drahé boty s filigránskými detaily. Často se vyráběly z vybraných exportovaných materiálů.

Naproti tomu firma Baťa přizpůsobovala svůj sortiment širokému okruhu zákazníků a boty od Bati si mohl dovolil v podstatě každý. Tuto obuvnickou firmu založila ve Zlíně okolo r. 1894 trojice bratrů Baťových. Tomáši tehdy nebylo ani osmnáct let. Nejdříve se zabývali výrobou tradičních valašských papučí z houně. Měli však na trhu velkou konkurenci, a proto cca tři roky po založení firmy přišli s nápadem vyrábět plátěné bolobotky přezdívané séglovky, později baťovky. Plátno se kombinovalo s kůží na špici a patě a okolo šněrování. Z počátku měly symetrickou podešev - tedy obě boty měly stejný tvar a byly navzájem zaměnitelné. Ty první firma vyráběla z odpadních a zbytkových kůží. Asymetrie se dočkaly až těsně před první světovou válkou. Tyto botky byly několik let před 1. sv. válkou spolu se slaměným kloboukem přezdívaným žirarďáček typickou obuví rakousko-uherských měst.

Zdravotní požadavky na obuv

Koncem 19. stol. s rozvojem oboru ortopedie začaly být kladeny větší nároky na zdravotní nezávadnost obuvi. V rámci prevence získaných vad pohybového ústrojí se vytvářela spolupráce mezi lékaři a obuvníky.

Do druhé poloviny 19. stol. nebylo příliš obvyklé, že by každá noha měla svou vlastní botu. Obuv se vyráběla převážně na symetrických kopytech. Asymetrická se začala vyskytovat až ve druhé polovině 19. stol., ale to stále ještě sporadicky.

Jedním z prvních, kdo navrhl obuv pro každou nohu zvlášť byl r. 1862 švýcarský anatom Herman Mayer. Do praxe ale přišla až r. 1895 v Americe. V Evropě dokonce ještě později. U nás poprvé zavedla asymetrické kopyto firma Baťa okolo r. 1912.

Poukazováno začalo být i na rozumnou výšku podpatků a na vhodnost volby prodyšnějších materiálů obuvi, v nichž se noha tolik nepotí a nezapáchá.

Gutta perča

Ve výrobě obuvi v 19.stol. se také objevil jeden významný nový materiál, a to pryž, jak bude zmíněno dále. O objev tepelné vulkanizace pryže se zasloužil, i když více méně náhodou, Američan Charles Goodyear v r. 1839. Jedny z prvních pryžových galoší se prodávaly údajně v Bostonu. Jejich vlastnosti však nebyly ideální. V chladu tvrdly a stávaly se křehkými, v teple měkly a ztrácely tvar. F.W. Ludersdorf v r. 1830 zjistil, že kaučuk ve směsi se sírou ztrácí lepivost. Byl to však právě Goodyear, kdo plně odstranil nedostatky pryžových výrobků. Rozpouštěl kaučuk se sírovou a olovnatou bělobou v terpentýnovém oleji. Vzniklou směs natíral na tkaninu. Jenže část tkaniny se nedopatřením nalepila na rouru od kamen a kaučuk teplem zčernal. Spálená pryž nelepila, byla elastická, ale přesto pevná. Vynálezce však zapomněl svůj objev patentovat, a pak se řadu let soudil o své prvenství. Spor nakonec vyhrál, ale chudý a zadlužený.

Stručný průřez celou historií obuvi najdete zde:

http://melissadrumos.blogspot.cz/2013/05/historie-obouvani-obuvnictvi.html

Módní obuv v 19. století

Na počátku 19. stol. byl v módě civilnější styl odívání než v předchozích obdobích a začaly se stírat rozdíly mezi desingem obuvi aristokracie, měšťanů a podnikatelů. Jejich boty se lišily spíše použitým materiálem, kvalitou, vypracováním a opotřebovaností. Ze střevíců vymizely zbytečné ozdoby a tretky a vytratil se i červený podpatek diferencující obuv šlechticů, což bylo dříve typickým prvkem.

Na začátku 19. stol. udával módní tón v Evropě Napoleon Bonaparte. Dámy v tomto období nosily lehounké střevíčky bez podpatku. Svršek býval z hedvábných materiálů a jeho barva se ladila s barvou toalety. Tato obuv byla v módě v podstatě od popravy Marie Antoinetty (1793) až do počátku 40. let 19. stol. Měnil se pouze tvar špičky od úzké protažené, až po výrazně hranatou.

Po odeznění empíru se vrátily do módy dámské podpatky, což mělo souvislost s tancem a oblibou vídeňského valčíku. Ten vládl v Evropě bezpochyby až do konce 19. stol. Podpatek byl potažen materiálem svršku, což býval brokát, hedvábné látky nebo dokonce i samet. Později se začaly objevovat i lakované podpatky lehce projmutého jakoby špulkovitého tvaru. Byly posunuty blíže ke středu obuvi, čímž se opticky zkracovalo chodidlo.

Vulkanizace pryže

Tepelná vulkanizace pryže byla objevena r. 1839. Tato novinka se posléze začala uplatňovat i v obuvnictví. Elastický materiál, slangově nazývaný pružinka, umožňoval nazouvání a vyzouvání obuvi, aniž by musela mít nějaké zapínání. Do svršků obuvi se tedy umísťovaly malé elastické klínky. Někdy měla vyšší obuv navíc textilní nebo kožená poutka, aby se nazouvala ještě snadněji.

Nejoblíbenějším modelem obuvi tohoto typu byla tzv. perka. Tento vycházkový vzor byl ve druhé polovině 19. stol. typickou součástí pánského botníku.

Různé chrániče obuvi před jejím ušpiněním byly po objevu vulkanizace kaučuku nahrazeny pryžovými galošemi.

Kotníčkové boty

Již koncem 18. stol. se v Evropě začala postupně prosazovat střídmá anglická móda. Éra pevných kotníčkových bot však nebyla jen dílem tzv. anglománie, ale souvisela i s návratem krinolíny.  Ocelová konstrukce přece jen občas poodhalila dámský kotníček, což už v tomto období nebylo zas až takové tabu. R.1867 při schůzce rakouského císaře Františka I. a francouzského císaře Napoleona III v Salzburku se setkaly i jejich manželky, císařovna Alžběta zvaná Sissi a francouzská císařovna Evženie. Mezi dámami údajně došlo k malé soutěži krásy. Komoří hrabě Johann Wilczek byl svědkem toho, jak si obě dámy vzájemně poměřují lýtka.

Móda kotníčkových bot a holínek v Anglii a v Americe souvisela hlavně s klimatickými podmínkami v těchto oblastech. Některé modely této obuvi byly pojmenovány podle svých slavných nositelů. Například vysoké boty či pryžové holínky wellingtonky podle polního maršála A.W. Wellingtona (1769-1852). Kotníčkové boty, které nosil Benjamin Franklin (1706-1790). Podle Adelaidy, manželky krále Williama IV., byly pojmenovány atlasové kotníčkové botky se šněrováním na vnitřní straně a nižším potahovaným podpatkem. Královna Viktorie (vládla 1837-1901) si oblíbila boty zvané balmoral, které jí vyrobil její obuvník na dlouhé procházky krajinou Skotska na jejím venkovském sídle.

Po r. 1850 se holínky a pevné kotníčkové boty staly elegantní obuví v Evropě a Americe. Už nebyly jen obuví pracovní a vojenskou. Nosily je i ženy, příslušnice aristokracie.

Vojenská obuv

Důstojníci nosili pevnější holínky nejčastěji z černé, tmavě hnědé nebo přírodní ušně. Příkladem jsou, již zmíněné, wellingtonky, které mívaly nahoře přezku nebo šněrování, kterým se upravoval jejich obvod.

Husarské jezdecké boty, zvané čižmy byly opatřeny ostruhami a jejich typickým zdobením byly třapce z hedvábných nití.

Vysoká obuv byla už od období baroka atributem kurýrů a kočích poštovních kočárů (postiliónů). Střih se od dob baroka příliš neměnil. Měly nahoře širokou manžetu ve tvaru trychtýře. Po zavedení parních lokomotiv zaniklo povolání postiliónů a vytratila se i tato obuv.

Domácí obuv

Doma se obouvaly nejčastěji panfofle. Nosily je i známé osobnosti. Například spisovatel Honoré de Balzac (1799-1850) údajně nikdy neusedl za psací stůl bez svých luxusních safiánových pantoflí. Dokonce i George Sandová (1804-1876), která pobuřovala veřejnost nošením pánského oblečení, kouřením dýmky či milostnými aférami, ve svém soukromí dávala přednost punčochám a drobným pantoflíčkům.

Na domácích pantoflích byly často patrné prvky z Orientu. V období rokoka, romantismu i v secesi bylo módním výstřelkem dovážení různých předmětů z východu.

Domácí obuv se ale také často dělala podomácku. Háčkovala se, pletla nebo i šila z textilií. V módních časopisech vycházely návody, jak si takovou obuv vyrobit. Dámy se odpoledne setkávaly u čaje a během této kratochvíle zhotovovaly pantofle, bačkory či dětské botičky.  

Dětská obuv

V 19. století se konečně začala výrazněji odlišovat obuv dětí od obuvi dospělých. Na dětskou obuv začaly být kladeny vyšší požadavky zdravotní a hygienické nezávadnosti. Byla více patrná snaha nezdeformovat nevyvinutá chodidla. Dětská obuv se převážně zhotovovala podle asymetrického kopyta a používaly se na ni měkčí materiály než na obuv dospělých.

Střevíce pro nejmenší se šily nejčastěji obráceným výrobním způsobem. Pokud byly opatřeny podpatky byly tyto nízké a ploché, většinou jen z pár vrstev ušní.

Podle různých tradic se první dětské botičky různě uchovávaly v mnoha zemích světa. Typické to bylo v anglosaských kulturách a v Americe. Někdy se odlévaly do bronzu nebo potahovaly kovem. Na podešve se psávaly informace o člověku, který tyto botičky nosil. Staré dětské botičky, které už se nedaly jinak použít díky obnošenosti, se zastrkávaly za krovy nebo zazdívaly do základů domů, aby odháněly zlé síly od obyvatel domu.

Sportovní obuv

S narůstající oblibou sportovní činnosti v 19. stol. byla potřeba přizpůsobit těmto pohybovým aktivitám i oblékání. Populární byly především jízda na koni, cyklistika, golf, tenis, dlouhé procházky a v zimě bruslení a lyžování. O specializované sportovní obuvi se však v této době ještě nedá moc mluvit. K těmto účelům se využívala spíš běžná obnošenější obuv. Speciální sportovní boty se vyráběly jen pro členy sportovních sdružení. Např. v Sokole se nosily ušňové cvičky. Hráči tenisu a golfu mívali plátěné či ušňové šněrovací polobotky. Z 19. stol. pochází také baletní špičky a piškoty v podobě, v jaké je známe i dnes.

Brusle přivezl do Čech r. 1886 ing. Fiedler. Narozdíl od těch dnešních se připevňovaly zvenčí na běžnou obuv. Lyže přivezli nezávisle na sobě v r. 1887 Josef Rössler- Ořovský a v r. 1891 hrabě Harrach.

Lidová obuv

Ještě v první třetině 20. stol. nebylo úplnou samozřejmostí, že by každý člověk měl své vlastní boty. Děti z početných chudých rodin, se často v neděli střídaly na bohoslužbách, protože neměly doma boty pro všechny. Dokonce se na mši chodilo bosky a boty se obouvaly až před kostelem, což mělo dva důvody, jednak praktický - aby se boty příliš neničily, jednak symbolický - bosé nohy značí pokání. V zimě se děti střídaly ve školní docházce, protože v rodině s větším počtem dětí mívaly k dispozici třeba jen jedny zimní boty a zimní kabát.

Obuv, asi pro svou vzácnost, bývala součástí řady lidových tradic a pověr. Např. na vánoce se házelo střevícem přes rameno. Směřovala-li pak špice ke dveřím, házející osobu do roka čekala svatba. Na sv.Mikuláše se do bot vkládaly pamlsky a dárky. O velikonocích bylo zvykem pořídit si nový oděv a boty, jinak dotyčného “pokakal beránek”.

Obuv byla také součástí obyčejného každodenního života. Hrála roli i v rodinných vztazích. Žena muži po příchodu domů zouvala boty. Děti otci přinesly pantofle. V sobotu děti čistily obuv a dostávaly za to pamlsky. Čisté vyleštěné boty byly o svátcích samozřejmostí. Někde dokonce nevěsty dostávaly od ženicha tzv. poslušné botky, tedy zdobené střevíce nebo malované dřeváky. Obuv pro svou nákladnost bývala vítaným darem k různým příležitostem. Často se vyspravovala a dědila. Lidová obuv je jestě navíc specifická v tom, že se na ni částečně ni z finančních důvodů používaly levnější materiály jako dřevo, korek, plsť, vlna či různé textílie.

Nebudu zde rozebírat jednotlivé druhy lidové obuvi, jako jsou krpce, dřeváky, papuče či čižmy. Dovolím si však jen pár poznámek o obuvi k slavnostnímu lidovému kroji. Klasický lidový kroj vznikl někdy v období baroka a tradiční obuv ke kroji taktéž vycházela z tohoto období. Celá desetiletí zůstával její vzhled neměnný. Např. dlouhé překlopené jaky, typický střih svršků, přezky a spony.  Muži nosili nejčastěji černé ušňové střevíce se sponou nebo šněrováním. Ženské střevíce mohly být i jiné barvy a bývaly různě zdobené, např. výšivkami, perforacemi, lemováním, stuhami... Zdobení demonstrovalo movitost majitelky obuvi. Od 19. stol. se obuv začala vyrábět kolíčkovaným způsobem - podešev se se svrškem spojovala tzv. floky. V některých oblastech se zřejmě již v 18. stol. staly součástí kroje holínky, které zpočátku patřily spíš k bohatým sedlákům. V polovině 19. stol. ženy v některých lokalitách začaly ke kroji nosit polovysoké šněrovací boty inspirované tehdejšími trendy. Tzv. brynelky vycházely změšťanské módy okolo r. 1850. Obuv ke kroji se často nosila soudobá. Na přelomu 19.-20. stol. se ke kroji dokonce nosila i průmyslově vyráběná obuv, kupříkladu i baťovky.

Psí dečky

Poslední zvláštností obouvání 19. stol., se kterou vás chci v tomto článku seznámit jsou tzv. psí dečky. Byly to vlastně speciální kamaše sahající ke kotníkům, ev. až pod kolena. Chránily kotník, nárt a lýtko před chladem a vlhkem.

Jejich historie sahá do 18. stol., kdy se začaly používat k uniformám rakouské, pruské, britské, francouzské a americké pěchoty. Později se staly typickou součástí formálního pánského oblečení. Běžně se používaly až do 30. let 20. stol. Mezi lyžaři přetrvaly až do 60. let.

Vyráběly se z ušně, plsti nebo i plátna. Mohly se zapínat na knoflíčky, řemínky, ryngle, háčky aj. způsoby. Některé mívaly naspodu řemínky nebo pružinky (podpínky), které se zasouvaly pod podešev pro lepší fixaci k botě. Nosily je ženy, muži i děti zejména při sportu a procházkách v přírodě. Za první republiky byly součástí elegantního pánského oblečení.

Použité prameny:

• Štýbrová, M.: Boty, botky, botičky, Nakladatelství Lidové noviny, r. 2009
• Teplá, K. a kolektiv: Kosmetika III, Informatorium, 2001, 2. vydání
• Lewis, H.R.: Gordon McKay, Harvard magazine, září-říjen 2007
• Springer, J.: Domácí lékařka, Drážďanské nakladatelství M. O. Groha, 1923