Steamzine

Steamzine
Ezin českého steampunku

sobota 18. listopadu 2017

Sex a erotika ve století páry

Dnes jsem se rozhodla konečně zveřejnit podklady původně připravené k přednášce, která 25.4.2015 zazněla na akci  Viktoriánsko-steampunkový čaj o páté: Od oděvu po výchovu.
Reakce na tuto přednášku byly docela rozporuplné. Každopádně přestože trvala něco přes hodinu, rozhodně v ní nezazněly (ani to nebylo v plánu) všechny informace, které jsme při přípravách nashromáždili. Tak si je užijte na tomto místě


Krásné dámy, milí pánové,

vítáme vás na přednášce s názvem Sex a erotika ve století páry. Našim  dnešním úkolem je v následujících minutách shrnout problematiku sexuality v 19. století. Je to téma velmi rozsáhlé. Rozdělili jsme je proto do několika oblastí, ze kterých by každá vydala na samostatný cyklus přednášek. Seznámíme se s viktoriánskými názory na manželství, sexuální výchovu dětí, prostituci a s tehdejšími antikoncepčními metodami. My naštěstí nejsme žádní odborníci na historii a sexuologii, proto bude toto povídání jen jakýmsi přehledem. Pojďme se tedy podívat, jak asi mohl vypadat sexuální život v 19.stol. Kolik paradoxů a bizarností bylo tehdy uznávanou normou.
Už v úvodu je nutno podotknout, že v tomto období byly velké rozdíly v přístupu k ženám a k mužům. Manželství a rodina byly chápány jako základ společnosti. Hlavním úkolem ženy bylo dobře se vdát a poté nejpozději do roka začít plodit děti - ideálně syny. Do svazku manželského musela vstupovat jako panna a musela být svému muži věrná. Byl na ni kladen požadavek přísné pohlavní zdrženlivosti. Na svém muži byla ekonomicky i existenčně závislá. Sama nesměla o ničem důležitém rozhodovat. Zatímco muž se staral o obchod a podnikání, jeho manželka měla v  područí chod domácnosti, udržovala kázeň mezi personálem a organizovala návštěvy a večírky. Na muže nebyly kladeny tak silné nároky co se týče věrnosti a střídmosti v sexuálním životě. Nebylo výjimečné, že navštěvoval vykřičené domy nebo si vydržoval milenku. Společností to často bylo přehlíženo a tolerováno.
Těžko říct, kde získávali mladí lidé té doby informace o sexu a erotice. Především v úvodu “počestného” 19. století vycházela morálka z trojího dekretu “zákazu, neexistence a mlčení”. Sexuální výchova jako taková prakticky neexistovala. Tato sdělení měla být předávána v rámci rodiny, ale těžko říct, do jaké míry to fungovalo.Člověk, který žil na vesnici v úzkém rodinném kruhu, od dětství pracoval v hospodářství, staral se o domácí zvířata a viděl tehdejší tradice, měl jistě snadnější přístup k jádru problému, než mladý měšťanský aristokrat, který byl často vychováván přísnými staropanenskými guvernantkami a s rodiči se přes den ani moc nevídal.  
Sexualita byla v té době všeobecně potlačována represivní mocí - zákazy, popřením a cenzurou. Pokud se o věci nemluvilo, vlastně jakoby neexistovala. Sex byl tehdy vnímán jako pouhý prostředek k rozmnožování- rozkoš k němu měla dovést, ale neměla být cílem. Rozkoš byla chápána jako plýtvání energií. V medicíně se objevila teorie pansexualistické etilogie chorob, podle které jsou příčinou každé nemoci sexuální nezřízenost, jiné formy sexuality  než té praktikované v manželství či používání kontraceptivích metod a tím se vyhýbání plození. Místem, kde byla sexualita tolerována byl tehdy jen veřejný dům a sanatorium. V r. 1802 byla v Anglii dokonce založena Společnost pro potlačování neřesti. Podobných lig vznikala v Evropě až do konce století celá řada. Do zorného pole se dostala časná a bezpečná sexualita mladistvých. Podle Johanna Petera Franka, největší autority v oblasti zdravotní policie přelomu 18. a 19. stol, jsou za prevenci zodpovědní jak rodina, tak veřejná moc a církev. Mladým chlapcům byl nabízen coby nástroj potlačení jejich živočišnosti sport.
Objevovaly se ale i poněkud opačné názory. Ve 20. létech hlásali v Londýně někteří liberálové, např. Richard Carlile, osvobození vášní, kontrolu plodnosti, ba dokonce četbu pornografických děl. Carlile navrhoval zřízení “Venušiných chrámů”, kde by se mladí lidé obou pohlaví svobodně stýkali, aniž by riskovali pohlavní onemocnění nebo nechtěné těhotenství. Tak by se zabránilo masturbaci, pederastii (homosexualita zaměřená na malé chlapce), prostituci a všem praktikám považovaným tehdejší lékařskou vědou za odporující přírodě. V první polovině 19.stol. došlo k sexuální revoluci. Nastal exodus většího množství lidí do měst, uvolnění tradiční morálky a dohledu, který dříve praktikovala rodina a komunita, a v neposlední řadě k expanzi prostituce v celé Evropě.
Vraťme se ale na chvíli zpět k tématu manželství a svatební noci. I v této době se sňatky ještě často domlouvaly mezi rodinami na základě majetkových poměrů, i když se od toho začínalo postupně upouštět. Když rodina potřebovala zajistit hospodářství nebyl výjimkou ani věkově nerovný svazek, kdy si mladičká dívka brala muže v seniorském věku, aby své příbuzenstvo zachránila před finančním krachem. Teprve nové zákony se snažily před tímto mládež chránit. Např. pro naše země byl věk dospělosti stanoven na 24 let, později byl snižován, až se postupně ustálil na 18 letech, což platí dodnes.
Pohlavní styk před svatbou byl něco naprosto nemyslitelného. Když mladík chodil na zálety a zamiloval se do dívky, mohl být její rodinou přijat, ale i zapuzen. Pokud otec dívky povolil zásnuby, mohli se spolu mladí lidé dále stýkat. Po zasnoubení se museli do roka vzít. V některých oblastech bylo mezi snoubenci povoleno tzv. milkování nebo ašikování, což je vlastně laskání od pasu nahoru rozšířené hlavně u jižních Slovanů. Dnes bychom tomu říkali necking. V některých oblastech byl naopak jakýkoli fyzický kontakt mezi mužem a ženou mimo manželství zakázán.
V den svatby bylo úkolem ženy dokázat, že je ještě panna. Úkolem muže bylo realizovat pohlavní akt. Ještě v 19. stol. byla za hlavní znak panenství považována panenská blána, respektive krvácení při prvním pohlavním styku. Dnes už dobře víme, že spousta žen se rodí bez panenské blány nebo ji má tak tenkou, že se protrhne dříve, než k pohlavnímu styku dojde, např. při sportu, apod. Tehdy ale nepřítomnost krve na svatebním loži znamenala velkou hanbu. V některých oblastech byly dokonce běžné svatební noční košile s prostřiženými otvory vepředu. Považovalo se totiž za nemravné, aby novomanželé viděli svá nahá těla. Akt se tedy realizoval v tomto oblečení. Nevěstina košile potřísněná krví se v některých oblastech dle lidových zvyků ráno různě vyvěšovala na viditelné místo, někde se dokonce nosila v průvodu jako prapor.
Novomanželé bývali o svatební noci ostře sledováni. Krom toho, že okolo novomanželského lože probíhala řada tradic a rituálů, které měly zajistit štěstí a plodnost, byla ložnice řádně prohledána a běda, když se někde našla nádobka se zvířecí krví nebo jiný podezřelý předmět, který by mohl znamenat podvod. Dívky se skutečně někdy snažily takto pojistit nebo panenství falšovat, pokud nebyly počestné. Různě se zraňovaly, vkládaly si ostré předměty do pochvy, aby krvácely nebo dokonce používaly pijavice, které se ve vagíně přisály a při aktu se odtrhly a rána pak krvácela.
Muž sice při vstupu do manželství nemusel dokazovat své panictví, ale také na něj byly kladeny velké nároky. Musel provést defloraci své partnerky. V některých kulturách svatebčané chodili novomanžele různě kontrolovat přes dveře ložnice. Stresovali je různými otázkami narážkami na to, jak to zrovna jde. ( např. sosna nebo jedle?). V některých zemích dokonce stáli okolo lůžka a vše pozorovali. Na mladé lidi tedy bylo kladeno silné psychické zatížení. Navíc ve společnosti vládla puritánská výchova podporovaná církví, sexuální výchova často zcela chyběla. První soulož o svatbě byla pro oba mladé lidi silným zážitkem, často až traumatem. Není divu, že ženich o svatební noci často selhal. V některých zemích bylo povoleno, že v tomto případě za něj provedl defloraci někdo z příbuzných nebo starší zkušená žena. Pokud se zjistilo, že novomanželka nebyla panna, řešilo se to různě přísně. Někdy tím byl sňatek dokonce anulován a ženich se mohl ihned oženit s jinou. Nevěsta se pak v některých oblastech vozila po vesnici s ostudou na oslu. Jinde ji mohl ženich před všemi zbít (Saratovská Gubernie). Např. na Slovensku se rodičům nevěsty poslala láhev obalená peřím společně s hlavou slepice a pařáty. Byly samozřejmě i případy, kdy se to ututlalo a zůstalo to “veřejným tajemstvím”.
Obecně bylo ještě do začátku 20.stol. milovat se jen tak pro tělesnou rozkoš považováno za hřích. Sex byl dle církve určen pouze k účelu plození dětí. I když se to postupně začalo měnit, byl ještě dlouho jako jediný možný postup doporučován kontakt tváří v tvář.
Ještě v knihách ze začátku 20. stol. se doporučuje pohlavní styk v manželství jen jednou týdně. Žena při tom zůstává pro muže déle toužebná a muž se nevydává v nebezpečí, že předčasně ztratí svou plodnost. Přemíra pohlavních styků u ženy dle dobových textů vede nejprve k přesycení tělesnému, později k pocitu hnusu a odporu. Našla jsem ale i drsnější lékařská doporučení, která říkala, že vdaná žena by neměla mít sex častěji než jednou měsíčně, naopak muž by měl souložit 3x týdně. Lékaři zdůrazňovali, že žena, která se těší ze svého sexuálního života, může lehce onemocnět pohlavní nebo i jinou chorobou. Sexuální potěšení bylo pro ženu stejně tak nebezpečné, jako pro muže masturbace. Mimochodem masturbace byla všeobecně zakazována. Děti byly strašeny báchorkami, co všechno se jim může stát, když se budou pro své potěšení dotýkat svého genitálu.  Ještě v učebnicích ze začátku 20. stol. se masturbace u dětí řadí do kapitol o neurózách a psychických onemocněních.
Těmito zákazy a doporučeními se lékaři postarali o to, že 19. století bylo zlatou érou prostituce. Nebylo tedy nic neobvyklého, že řádný muž žijící ve spořádaném manželství četl erotickou literaturu a pěstoval kontakty s milenkami a prostitutkami. U lehkých žen ale často sbírali své první zkušenosti i mladí svobodní muži. Ostatně příklady najdeme i v české literatuře (např. Šrámkův Stříbrný vítr nebo Hrabalovo Obsluhoval jsem anglického krále). Ve Francii vznikla instituce grizetek a midinetek. Grizette byla žena, která žila jako milenka ve společné domácnosti se studentem či umělcem a většinou je oba živila prací jako švadlena. Midinette vydělávala jako dělnice.
Vdané ženy byly často, tzv. hysterinizovány. Mluvilo se u nich o neurotických poruchách charakterizovaných citovou labilitou a sebestředností se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Slovo hysterie je odvozeno od řeckého názvu dělohy - hystera.

Pohlavní poučování
  • Ve většině kultur s sebou pohlavní dospívání přináší znaky nebezpečí, hanby a hříchu.
  • První pohlavní zkušenost = významná událost
  • Popis informací o sexu ze strany matky k dceři se omezoval převážně na informace o manželství a rození dětí.

Stručná historie sexuální výchovy
  • Koncem 18. stol. bylo tabu hovořit veřejně o sexualitě.
  • Za iniciátora sexuální pedagogiky je považován J. J. Rousseau (dílo Emil)
  • V Čechách se tématu věnoval Bernard Bolzano (1781 – 1848)
  • r. 1790 vydal A. Pařízek překlad „Praktické knihy ruční“ od Wilbauma.
  • r. 1824 překlad knihy J. Jaise „Věc nejdůležitější pro rodiče, školní učitele a dohlížeče mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře“
  • r. 1853 spis S. Kodyma „Zdravověda“ (doporučuje tělesnou výchovu jako prevenci onanie)
  • Pak nějakou dobu útlum zájmu o pohlavní otázky, obava z přenosných pohlavních chorob. Na druhou stranu nárůst prostituce a nechtěných těhotenství – nutnost osvěty
  • Na přelomu století naturalistické hnutí. Zařazování pohlavního poučování do školních osnov, např. v rámci přírodopisu. U nás až od r. 1919

Hysterinizace žen
  • Hystera = řec. děloha
  • Hysterie - neurotické poruchy charakterizované citovou labilitou a sebestředností se sklonem k teatrálnímu chování a afektům.
  • Léčba - vložení jednoho nebo více prstů do vaginy a tření vnějších genitálií dalším prstem
  • Vynález vibrátoru - George Taylor r. 1869, r. 1872 (pohon parou)

Masturbace a onanie
čili sebeprznění

  • Ještě v učebnicích ze začátku 20. stol. se masturbace u dětí řadí do kapitol o neurózách a psychických onemocněních.
  • Na konci 18. století švýcarský lékař Samuel Tissot prohlásil masturbaci za příčinu nespočtu fyzických i duševních chorob a zahájil snahu o její léčení, která pokračovala až do padesátých let 20. století

Pomůcky k zabránění masturbaci
Zdroj: http://www.isis.aust.com/stephan/writings/sexuality/vict.htm


Stručné dějiny pornografie

  • Zobrazení pohlavních aktů a nahoty je staré jako lidstvo samo (Venuše, Calocagathia, mystické rituály)
  • Za zakladatele západní psané pornografie je pokládán Pietro Aretino, autor díla Rozličné způsoby milování z přelomu 15./16. století.
  • Markýz de Sade ( 1740-1814) – francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih
  • Leopold rytíř von Sacher-Masoch (1836-1905)
  • Fanny Hill – Paměti rozkošnice (1748) – John Cleland
  • pojem pornografie se poprvé objevil až roku 1857, a to v Zákoně o obscénních publikacích
  • Vynález fotografie r. 1826 Nicéphore Niépce
  • Díky technické náročnosti zhotovení stála jedna pornografická fotografie i týdenní mzdu
  • r. 1840 výnález negativu (Talbot) – možnost sériové výroby
  • Koncem 80.let 19. stol. vycházely první erotické magazíny
  • První filmy promítali bratři Lumièrové v roce 1895 (Příjezd vlaku)
  • první dochovaný "pornografický film" – r. 1896 Le Coucher de la Marie (Eugèn Pirou a Albert Kirchner)

Centrem prostituce v Evropě byla v 19. stol. Paříž. V r. 1860 bylo v Paříži podle policie cca 30 000 prostitutek, i když registrovaných bylo jen 6000. Množstvím prostutitek tomuto městu konkuroval snad jen Londýn, kde jich ale bylo méně. Francouzský muž měl sex s prostitutkou častěji než s vlastní manželkou.
Razantní přírůstek obyvatel v 19.stol. způsobil zbídačování nejspodnějších vrstev a doháněl k prostituci stále více žen. To vedlo ke vzniku nového povolání - objevili se pasáci, “ochránci nevěstek” parazitující na jejich živnosti.
Policejní registr z Marseile z 90.let 19. stol. poskytuje informace o sociálním prostředí prostitutek. Ukazuje, že ženy provozující prostituci pocházely prakticky ze všech společenských vrstvev. Většina však z rodin řemeslníků a drobných živnostníků. Jen málo jich bylo z vesnice (500 ze 3000). Většina pocházela z druhé generace provinčních obyvatel, jejich otcové byli nižšími úředníky, pracovníky na dráze, policisty, stavebními nebo přístavními dělníky. Třetina pocházela z učitelských rodin. 4 byly dcerami právníků.
Nejdražší bordely v Paříži se nelišily od luxusních vil a městských domů.Klienti sem přicházeli na doporučení, dokonce byly uváděny v cestovatelských příručkách. Člověk je poznal podle specifického označení. Zvenčí visela červená lucerna nebo tam bylo temné schodiště. Někdy ve dveřích stála prostitutka a lákala kolemjdoucí muže.
V mnoha domech tolerovali úchylky v sexuálním chování. Zákazníci třeba vyžadovali dívku oblečenou ve svatebních šatech nebo jako jeptišku. Mohli si požádat o dvě ženy současně. Někdy si muž vyžádal sex s mužem, při čemž se dodržovala určitá diskrétnost. Zákazník byl na pokoj doprovozen ženou, kde pak její úlohu převzal muž.  Na přání bylo možno dostat sex s mučidly a násilím. Takovéto choutky se někdy dávají do souvislosti s tím, že děti bývaly často vychovávány přísnými guvernantkami. V dospělosti za ně někteří muži hledali takovouto náhradu nebo si takto kompenzovali traumata z dětství.

Flagelace = bičování
Zdroj: http://lisahistory.net/hist105/pw/lectures/vic/vic.htm


Většina tehdejších bordelů byly uzavřené domy, kde vládla tvrdá disciplína. Interiér jednotlivých domů se lišil dle postavení zákazníků, ale pravidla byla všude podobná. Tyto instituce měly mnoho společného s kláštery. Proto se slovo abatyše používalo jako synonymum bordelmamá. Ta musela mít přirozenou autoritu. Udržovala mezi dívkami kázeň, bránila jim ve vztazích s muži mimo nevěstinec, s pasáky a podobnými typy, se kterými se pouliční prostitutky stýkaly. Sama nesměla být vdaná. Muž v domě by snížil autoritu, jakou měl např. policista nebo lékař. Obvykle ale mívala děti. Ty ale neměly do nevěstince přístup. Studovaly na internátních školách a většinou skončily na společenském žebříčku výše než jejich matka. V nevěstinci měla k výchově jiné děti - a to dívky, které se měly stát prostitutkami. Vyžadovala se od nich přísná etiketa stolování a společenského chování. Musely být okouzlující a dokázat své klienty nejen uspokojit, ale  zaujmout a bavit.
Protože prostitutky pracovaly v noci, mohly si dopoledne přispat. Vstávaly třeba až kolem 10-11hod. První část dne strávily úpravou svého zevnějšku - koupelí, oblékáním, česáním. Po obědě následovaly hodiny hraní lota, karet, předčítání románů nebo se procházely po zahradě, hrály si s míčem, apod.. Jinak žily zcela odděleně od okolního světa. Pro dívky to byl nudný život. Většinou nezůstávaly v nevěstincích déle než 4 roky. Pak pracovaly na volné noze, dokonce spousta z nich se opět začlenila do počestné společnosti. Často se staly manželkami a matkami. Ty, co byly pouze v nevěstincích, pak měly menší problém zatajit svou minulost než pouliční prostitutky. Často se uzavíralo něco jako manželství mezi dívkami v nevěstincích - což byla obdoba dnešního registrovaného partnerství mezi lesbami. Měly pak společné zákazníky.
Dívky v bordelech málokdy používaly vlastní jméno. Ve Francii si nejčastěji si říkaly Paulette, Brunette, Blondinette, Odette a Arlette. Kupodivu i přes velkou oblibu Zolova románu o prostitutce jménem Nana, se právě tato přezdívka téměř nepoužívala. Dle studií byly prostitutky dětinštější než ostatní dívky, rády se zdobily, milovaly květiny. Byly také nábožnější a romantičtější. Hodně z nich umělo číst a psát. Negramotných bylo překvapivě jen 10%.
Prostitucí byla inspirována řada tehdejších uměleckých děl. Kniha Nana od Emile Zoly se stala předlohou k obrazu Eduarda Maneta r. 1877. Zobrazuje dívku v modrém korzetu a oděvu typickém pro lehkou děvu. To byly nejčastěji bílé, růžové nebo černé síťované punčochy, boty na vysokých podpatcích, průhledné bolerko z tylu, pokud tedy žena nenosila šněrovačku. Nosily se lodičky nebo prostě obuv, která šla snadno sundat. V buržoazních nevěstincích patřily k oděvu také prsteny, náhrdelníky a náramky. Nápis na tapetách v pozadí obrazu je une grue (tedy slangový francouzský výraz pro prostituci).

Nana


Dalšími slavnými díly jsou lyrika Charlese Baudelaira v 50. a 60. letech 19.st., kniha Lesk a bída kurtizán, kterou napsal Honoré de Balzac ve 40. létech 19.stol., Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase nebo třeba obrazy Edgara Degase, který dokonce vymaloval jeden z luxusních veřejných domů poblíž pařížské opery.
Dáma s kaméliemi byla napsaná podle skutečné osoby, a to pařížské kurtizány Marie Duplessiové. K jejím milencům patřily i známé osobnosti jako Eugene Sue (novinář a prozaik), Alfred de Musset (básník a prozaik), Ferenc Liszt (hudební skladatel) nebo Alexander Dumas (spisovatel).
Existovaly také nevěstincům podobné restaurace. Kde servírka bez vyzvání obsloužila zákazníka, pobízela jej, aby více pil, a pak se mu sama nabídla a odešla s ním někam do hotelu. Dívka pak měla podíl na zisku z prodeje nebo bonus při dobré tržbě.

Sexuální deviace
  • Sexuologie je vědecký obor zabývající se všemi aspekty pohlavního života (fyziologickým, lékařským, pedagogickým, psychologickým, etickým, atp.)
  • Psychopathia sexualit od vídeňského profesora psychiatrie Kraffta Ebinga, r. 1886 - popsal i různé sexuální poruchy a deviace. Poprvé bylo možné si pod určitým pojmem, jako například sadismus, masochismus a jiné, představit určité charakteristické deviantní chování.
  • Sexuální deviace, poruchy sexuální (erotické) preference, poruchy sexuálního (erotického) zaměření, poruchy sexuální orientace

Homosexualita
  • r.1883 ji Emil Kraepelin uvedl v klasifikaci duševních nemocí mezi „stavy psychické oslabenosti“
  • homosexualita se objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha.
  • Prokletí básníci (poslední třetina 19.stol.) - někteří odsouzeni za homosexualitu
  • Dnes není považována za úchylku, ale je to jedna z uznávaných sex. orientací.




Situace nebyla výrazně jiná ani ve viktoriánském Londýně. Zajímavostí této doby je historicky první sériový vrah Jack Rozparovač. Působil v East Endu ve čtvrti Whitechapel.  Byla to nejnebezpečnější část města i dříve. Lidé zde byli chudí. 55% dětí se nedožilo pěti let. Vládl zde alkoholismus, násilí na ženách a prostituce. Údajně každé 16. stavení v té době sloužilo jako nevěstinec. Na ploše 1 míle čtvereční (1.6 km) bylo 5tis. prostitutek. Ženy se prodávaly za 2-3 pence nebo bochník tvrdého chleba. Jack Rozparovač zde během deseti týdnů v roce 1888 zavraždil pět místních prostitutek dosud nevídaným způsobem. Oběťmi byly Mary Ann 'Polly' Nichols (42 let), Annie Chapman (47 let), Elizabeth Stride (45 let), Catherine Eddowes (46 let) a Mary Jane Kelly (25 let). Všechny byly podříznuty, jejich těla doslova rozpárána a v některých případech chyběly části vnitřností. Přestože bylo přes 200 podezřelých a případ se vyšetřoval 4 roky, vrah nebyl nikdy dopaden. Mezi nejslavnější podezřelé patřili nejstarší syn Edwarda VII. a lékař královny Victorie William Gull. Případ byl na počátku 21. stol. znovu otevřen a vyšetřován moderními metodami, jako jsou psychologická analýza, identikit nebo geografické profilování. Byly znovu procházeny výpovědi svědků. Ukázalo se, že Jack Rozparovač zřejmě žil přímo ve Whitechapel, své oběti často vídal a dobře znal. Byl sestaven i jeho jeho portrét. Jednalo se jistě o obyčejného, nevzdělaného člověka z nižších sociálních vrstev. Tomu nasvědčuje i dopis adresován Z pekla, který poslal spolu s polovinou lidské ledviny Georgi Luskovi, hlavě tehdejší civilní stráže. V dopise byla celá řada gramatických chyb a byl psán ve slangu.
Stálo v něm: Z pekla
Pane Lusk
Posílám Vám půlku ledviny, kterou jsem vykuchal z jedný ženský a naložil pro Vás. Druhej kus jsem si usmažil a snědl. Moc jsem si pochutnal. Jestli chvilku počkáte, pošlu Vám zakrvácenej nůž, kterým jsem vydloubl tu ledvinu.
Podepsán
Chytněte mě, když to dokážete, pane Lusk

Dopisů přišla celá řada a jednalo se většinou o podvrhy. Tento byl nejvěrohodnější. Na ledvině lékaři rozpoznali známky Brightovy choroby, kterou údajně trpěla Catherine Eddowesová a délka renální arterie odpovídala zbytku renální arterie v jejím nalezeném těle.
I přes řadu spekulací zůstává případ Jacka Rozparovače dosud nevyřešen. Vraždy ustaly tak náhle, jako začaly, a pokud se neobjeví nějaký nový dosud neznámý důkaz, bude jeho totožnost navždy utajena.
Další osobností, o které bychom se chtěli zmínit, je Josephina Butlerová. Byla hned po královně Viktorii a ošetřovatelce Florence Nightingaleové nejslavnější ženou své doby v Anglii. Žila v Liverpoolu a pravidelně jezdila do Německa, Itálie a Francie. Zdůrazňovala, že ženino místo je doma v roli manželky a matky. Paradoxně takto sama nežila a věčně byla mimo domov.
Objasňovala veřejně všechny souvislosti: dekadenci horní třídy, politickou korupci a hrubé zacházení mužů po celém světě se ženami. Prostituci označila za velké společenské zlo. Narodila se r. 1828 a byla vychována v protestantismu. Už dříve se vyjadřovala k závažným politickým tématům, např. zrušení otroctví v USA. Jistý misionář jí zprostředkoval kontakt s chudými v Liverpoolu a absolvovala noční pochůzku s prostitutkami. To ji hluboce poznamenalo. V roce 1869 vydala svůj první pamflet Woman´s Work and Woman´s culture. Byl otevřeným napadením zákona o pohlavních chorobách, který v té době velká Británie schválila. R. 1874 byla založena Světová organizace za státně regulovanou prostituci. Josephine Butlerová se stala její generální tajemnicí. R. 1881 napsala knihu A Letter to the Mothers of England, kde řešila prostituci mezi nezletilými a otázky o sexuálním životě mladých.
Svérázní byli i někteří Josephinini příbuzní. Jejím strýcem byl známý ministr zahraničí Charles Grey, jehož slávu započala aféra s vévodkyní z Devonshiru. Je po něm pojmenován čaj s bergamotovou silicí Earl Grey. Jedna z tet, Margaretta Greyová byla feministkou a v době osvícenství se v převleku za muže dostala až do parlamentu.
V 19. stol byla snaha prostituci regulovat. V tom byla v předstihu před ostatními Francie. R. 1835 Parent Duchatelet vydal knihu o prostituci založenou na tehdejších studiích o prostitutkách. Mezi lety 1815 až 1831 mělo 12000 prostitutek policejní záznam. Odtud čerpal informace o jejich rodinných poměrech, utajených porodech, gramotnosti, apod.
Ve Velké Británii byla naopak prostituce odedávna méně regulována než ve zbytku Evropy. Bylo zde i mnohem více pohlavních chorob než jinde. Proto zde v letech 1864 a 1867 vznikaly nové zákony- a to právě Contagious Diseases Acts, které tolik odsuzovala Butlerová.
Byla snaha zavést registraci prostitutek a zajistit, aby chodily na pravidelné lékařské prohlídky.  To se postupně stalo celoevropskou normou. Většinou se lehké ženy dělily do 8 tříd dle počtu klientů a od toho se odvíjela frekvence prohlídek. Některé chodily třeba i po týdnu.
Ve 2. pol. 19. stol. náboženství začalo opět propagovat manželskou lásku jako základní hybnou sílu veškeré civilizované společnosti. Přišla kritika účelových naaranžovaných sňatků vyšší třídy a absence láskyplného rodinného života (typického na vesnicích), vedoucí k nevěře.
Někteří muži viktoriánské éry tvrdili, že hlavní odpovědnost za úpadek morálky nesou ženy. Moralisté chtěli zakázat veškerou prostituci a všechny prostitutky potrestat. Mysleli, že tresty v kombinaci s Magdalénskými domovy pro nápravu prostitutek mohou s prostitucí úplně skoncovat.
Ze strany žen vycházelo hnutí za mravnost. Dámy z dobře situovaných rodin po celé Evropě bojovaly za práva žen, proti prostituci a tím pádem i proti regulaci prostituce. Výsledky těchto snah byla neleální, nekontrolovaná prostituce v restauracích a barech.
V 80. létech to vypadalo, že končí doba nevěstinců. Tyto domy se zavíraly, ale tím pádem prostituce pokračovala dále tajně na jiných místech. Koncem 80. let 19. stol. byl velký nárůst pohlavních chorob. Na nějakou dobu byla regulace prostutice obnovena. Jako konec éry nevěstinců se označuje r. 1922, kdy byl vydán aboliční zákon, který prostituci zakázal. (abolice = zrušit, odstranit).
Zmíněné Magdalénské domy byly známy už ve středověku. Jednalo se o nápravná zařízení pro hříšnice. Svůj název získaly od biblické Máří Magdaleny, napravené hříšnice, patronky všech padlých dívek. Toto hnutí vzniklo po r. 1220 ve Francii a odtud se šířilo do celé Evropy. Tyto instituce na počátku 19. stol. sloužily jako nápravná zařízení pro prostitutky. V r. 1922 se v Irsku započala jejich novodobá historie. Magdalénské prádelny rozevřely svou náruč pěkně doširoka. Staly se vězením nejen pro lehké ženy, ale i pro nevinné dívky, které byly obětí znásilnění, svobodné matky a jejich děti, sirotky, ženy s mentálním či fyzickým postižením. Rovněž i pro mladé dívky, které byly příliš nevázané nebo, odpusťme jim ten hřích, příliš krásné či sebevědomé, protože krása je ďáblovým nástrojem. Všechny tyto ženy zde pod dohledem jeptišek dřely v prádelnách zadarmo, byly ponižovány a vysmívány, i krutě trestány. Nebylo pro ně odtud úniku. Přestože tyto domy zanikly v r. 1996, irská vláda odmítala uznat, jaké krutosti se v prádelnách děly až do r. 2001.

Sexuálně přenosných chorob je celá řada. Dělí se na bakteriální, virové, parazitické, plísňové a protozoální. Dají se přenášet i jinými sexuálními praktikami, než je coitus.  Dnes se zmíníme jen o dvou nejznámějších bakteriálních infekcích, které mají dlouholetou historii. A to o kapavce a syfilis. Vlastně ani nevíme, které z těchto onemocnění je známo déle. První zmínky o venerologických chorobách (odvozeno od Venuše - římské bohyně lásky) jsou z období před cca 5 tis lety. Za první onemocnění tohoto typu je považována kapavka, i když není vyloučeno, že se jednalo o syfilis. Tyto dvě choroby se totiž začaly přesně rozlišovat teprve před cca 250 lety.
Kapavka je způsobena bakterií Neisseria gonorrhoeae. Její název gonorrhoea je složeninou dvou řeckých slov: gonos = semeno, rhoia = tok. Tedy popisem faktu, že i bez erekce z penisu vytéká žlutobělavá tekutina. U mužů jsou nejčastějším projevem obtíže při močení doprovázené řezáním, pálením a hustým hojným hnisavým výtokem z močové trubice. Bez efektivní léčby se může rostoucí infekce rozšířit na nadvarle, varlata nebo prostatu projevující se navenek bolestí nebo svrběním šourku.
Ženy si infekce většinou všimnou později než muži. Až v 50% u nich bývá ze začátku asymptomatická nebo jsou příznaky jen mírné. Mohou mít výtok z pochvy, obtíže při močení, mezimenstruační krvácení nebo krvácení po styku. Může se objevit zánět děložního hrdla s hlenohnisavým výtokem, který je typicky současně spolu se zánětem močové trubice. Někdy se zánět rozšíří do malé pánve.
Neléčená kapavka může u obou pohlaví vést k neplodnosti. Infekci se také dobře daří v hltanu (projevuje se podobně jako angína) nebo v konečníku (výtok a krvácení z konečníku). Jsou také případy přenosu v těhotenství z matky na dítě.
U novorozenců se kapavka projeví hnisavým zánětem spojivek. Kvůli asymptomatickému průběhu kapavky u žen se v dnešní době všem novorozencům preventivně vkapává antibakteriální prostředek do spojivkového vaku (Ophthalmo-Septonex, AgNO3), aby se předešlo vzniku infekce.
Syfilis (lues, příjice) je způsobena bakterií Treponema pallidum. Může se projevit ve 4 stádiích a má rovněž i vrozenou formu. V prvním stadiu se cca 21 dnů po styku s nakaženou osobou objeví v místě kontaktu tzv. šankr - trvdý, nebolestivý, nesvědící, od okolí jasně ohraničený, jednotlivý vřed. Bývají zvětšené i mízní uzliny v okolí infekce. Bez léčby vřed zmizí za 3-6 týdnů. V některých případech se ale nemusí ani objevit.
Za 4-10 týdnů začíná sekundární stádium, které může mít rozličné příznaky, nejčastěji jsou na kůži, sliznicích a mízních uzlinách, např. nesvědivá vyrážka, někdy puchýřky na kůži. Na sliznicích to mohou být útvary podobné bradavicím zvané kondylomata lata. Dále i horečky, malátnost, bolest v krku, bolest hlavy, padání vlasů, žloutenka, onemocnění ledvin, záněty kloubů, močové trubice, optického nervu….Akutní příznaky odezní po 3-6 týdnech. Pak nemoc může přejít do latentního (skrytého stadia), kdy nakažený člověk různě dlouhou dobu nemá žádné příznaky. Terciální syfilis se může objevit po 3-15 letech od počáteční infekce. Ta má tři odlišné formy: gumatózní, pozdní neurosyfilis a kardiovaskulární. Gummata jsou měkké, nádoru podobné útvary zánětu, které postihují kosti, kůži, játra, ale mohou se objevit prakticky kdekoliv. Neurosyfilis postihuje centrální nervovou soustavu. Nejdříve je asymptomatická nebo se projeví jako meningitida. Později se objevuje jako obliterující endarteritida doprovázena apatií a záchvaty, progresivní paralýza, která vede k demenci a tabes dorsalis, projevující se poruchami rovnováhy, typickou chůzí a bolestmi vystřelujícími do dolních končetin. (viz. český film Petrolejové lampy). Mohou se objevit i tzv. Argyll- Robertsonovy zornice, které se zúží při pohledu na blízký předmět, ne však při osvitu světlem.
Nejčastějším projevem kardiovaskulární syfilis bývá výduť aorty, která se postupně zvětšuje a může prasknout a způsobit náhlou smrt.
Kongenitální (vrozená) syfilis může být ze začátku asymptomatická. Během prvních let života se může objevit hepatosplenomegalie (zvětšení jater a sleziny), horečka, neurosyfilis, pneumonitida. Bez léčby přechází do pozdní kongenitální syfilis, mezi jejíž symptomy mimo jiné patří sedlový nos, Higoumenakisův příznak (zduření vnitřního konce klíční kosti), šavlovitá deformace holeně, Cluttonovy klouby (krvácení do kloubů) a Hutchinsonova trias (slepota, hluchota, soudkovité zuby).
Základem terapie syfilis je podávání penicilinu. Ten byl r. 1928 objeven Alexandrem Flemingem a do léčebného arzenálu této choroby  zaveden již v roce 1943 a dosud ho žádné antibiotikum nepřekonalo. Kapavka se dříve také léčila penilicinem, ale postupem času začaly být gonokoky vůči tomuto antibiotiku odolné (tzv. antibiotická rezistence) a nyní se používají jiné preparáty, zejm. cefalosporiny. Doxycyklin a azitromycin jsou účinné i proti další pohlavně přenášené bakterii Chlamydia trachomatis, která bývá často přenášena spolu s kapavkou.
Původ syfilis není znám. Existuje hypotéza, že byla do Evropy zavlečena posádkou Kryštofa Kolumba vracející se z Ameriky. Jiná hypotéza praví, že už tady byla i dříve. Právě díky tomu, že tato nemoc má mnoho rozmanitých příznaků a umí imitovat jiná onemocnění, dá se z historických pramenů těžko rozpoznat. Když se v Evropě diagnostikovala poprvé, okamžitě se našly některé známky tohoto onemocnění v Bibli, v knize Jobově. Je otázka, zdali se tehdy o syfilis opravdu jednalo. Mnohdy autorům stačil na určení diagnózy pouze jeden symptom (vřed, vyrážka, afty a podobně).
Syfilida byla s jistotou poprvé zaznamenána  mezi francouzskými vojáky v Neapoli r. 1495 a odtud se rozšířila do Evropy.  Dánský kronikář Hans Svaning píše, že do Kodaně se dostala ještě téhož roku. R 1496 se objevuje také v Holandsku a Německu a šíří se dál neuvěřitelnou rychlostí.
Francouzi této nemoci říkali mal de Naples. V Itálii a Anglii se mluvilo o Francouzských neštovicích. Turci se domnívali, že se jedná o nemoc křesťanů, Číňané mysleli, že se jedná o portugalskou nákazu. Číňané také vymysleli první lék na syfilis, a to rtuť.
Giolamo Fracastoro, lékař a básník z Verony, uveřejnil v r. 1530 báseň, v níž se objevuje smyšlený pastýř Syfilis a děj se odehrává na Haiti. Měla pedagogický význam a podařilo se mu rozšířit názor, že se nemoc rozšířila z Nového světa, který objevil Kryštof Kolumbus. Původ onemocnění je však dosud nejasný. Někteří se domnívají, že vypuklo v Africe.
Císař Maxmilián Habsburský vydal v r. 1495 dekret prohlašující takové onemocnění za výsledek nemorálního chování společnosti. Lidé nepochopili, jak se nemoc šíří (mysleli si, že jídlem, vzduchem, oděvem…), přesto ale zaznamenali spojitost mezi prostitucí a šířením syfilis. Ženy, které byly považovány za nakažené syfilidou, byly vyhnány z města poč. 16.stol. Nejhorší to bylo v Paříži a Štrasburku. Byly zavírány nevěstince. Nemocnice odmítaly přijímat nakažené syfilidou. V Dánsku a Norsku zavřel král Hans všechny lázně.
O syfilis se vedly v Evropě zanícené debaty mezi lékaři a teology a ovlivnily i debaty o prostituci.

Posledním tématem této přednášky, jsou metody zabránění těhotenství. Jak, již bylo zmíněno, katolická církev, je neuznávala. Situace se vlastně dodnes moc nezměnila. Jedinou povolenou možností pro bigotní katolíky jsou tzv. metody přirozeného plánování rodičovství. Už v 19. stol. lidé tušili ledacos o menstruačním a ovulačním cyklu a jistě měli i vysledováno, že v perimenstruačním období je méně pravděpodobné otěhotnět než uprostřed menstruačního cyklu. Tzv. metody periodické sexuální abstinence však oficiálně vznikly až ve 20. stol. První vědeckou práci na toto téma vydal v . r 1923 japonský lékař Ogino. Zabýval se souvislostí mezi ovulací a následující menstruací. Ve 30. létech pak několiko odborníků vypracovávalo nezávisle na sobě pravidla tzv. kalendářní metody, tedy výpočtů plodných a neplodných dnů. Nejznámější z nich byl Hermann Knaus. Metoda se dodnes jmenuje Ogino- Knause a je značně nespolehlivá. Postupně se rozvinuly další principy založené na sledování příznaků a známek plodnosti, např. určování dne ovulace pomocí pravidelného měření basální teploty, nebo Bilingsova metoda sledování vazkosti poševního hlenu. Nejdokonalejší z těchto metod je symptotermální metoda, která kombinuje sledování bazální tělesné teploty, hlenu děložního čípku a některých doplňujících příznaků (např. polohy a konzistence děložního čípku, napětí v prsou, bolesti v podbříšku, nebo třeba kryalizace slin). Stále se vedou debaty o spolehlivosti této metody. Je odsuzována pro svou nepohodlnost a nutnost každodenního sledování. Je ale naopak vhodná pro páry, které se o dítě snaží, k určení dne ovulace, a tedy nevhodnějšího termínu početí. Dříve se tvrdilo, že je u této antikoncepční metody větší riziko Downova syndromu a jiných genetických vad, protože v případě selhání se oplodňují starší gamety. Potvrzeno to však nikdy nebylo.
Další známou antikoncepční metodou je přerušovaná soulož. Už v Bibli je zmiňován hřích Onanův. Tomuto muži zemřel bratr a podle starého švagrovského práva se musel oženit s jeho manželkou. Věc měla ale háček v tom, že potomstvo bylo přisuzováno zemřelému a ne jemu. To se mu protivilo, a proto soulož přerušoval a své semeno vypouštěl na zem. To se samozřejmě nelíbilo Bohu, který na něj seslal tvrdý trest a nechal ho zemřít.
Metoda je pro muže vcelku náročná a i při správném provedení nemusí být spolehlivá, díky preejakulační tekutině, tzv. kapičce touhy. Tvrdilo se, že coitus interruptus poškozuje mužův nervový systém. To se ale nikdy nepotvrdilo. Existuje několik příbuzných metod:
  • Coitus interruptus je přerušovaný styk, při kterém muž přeruší styk před vyvrcholením a ejakuluje mimo rodidla ženy.Je to zdaleka nejčastěji používaná metoda této skupiny.
  • Coitus reservatus znamená, že během styku u muže vůbec nedojde k vyvrcholení.
  • Coitus saxonicus je technika, kdy před ejakulací stiskne partnerka mužův penis a tak zabrání vystříknutí semene. Nastává tzv. retrográdní ejakulace do močového měchýře. Metodu je třeba nacvičit předem při onanii a i tak je ještě nespolehlivější než přerušovaný styk.
  • Coitus ante portas je pohlavní styk do poševní předsíně, před panenskou blánu. Metoda nemá prakticky žádný antikoncepční efekt a v žádném případě ji nelze doporučit ani jako nouzové opatření.
Ženy již od starověku používaly jako antikoncepční metodu výplachy pochvy po pohlavním styku různými roztoky. Používal se např. ocet, borax, apod. Kurtizány proto často trpěly opakovanými záněty pochvy a zhoubnými nádory genitálu. I před stykem se do pochvy zaváděly různé byliny, tampony napuštěné rostlinnou šťávou, apod. Ve starém Egyptě se dokonce vkládaly do dělohy kameny, což byl jakýsi předchůdce dnešních nitroděložních tělísek. V 19. stol. byly nejčastějšími lučebními prostředky chinin nebo sublimát (předpokládám, že rtuti). Nevýhodou je, že prostředek se musel zavést do pochvy s dostatečným předstihem, aby se před stykem stačil rozpustit základ z kakaového másla. I tak byla spolehlivost nízká.
Protestantská církev byla v tomto trochu schovívavější. Již v 19. stol. se daly opatřit bariérové antikoncepční prostředky: pro muže kondom a pro ženy pesar.
Kondom je znám již od starověku. Mění se akorát materiál, že kterého je vyroben. Dříve to byla různá zvířecí střívka a rybí měchýře. Dělaly se dokonce i z textilie. V r. 1850 Charles Goodyear objevil vulkanizaci pryže. Pryžové kondomy, ale nebyly tak pružné a tenké jako ty dnešní. Vyráběly se proto ve více velikostech a byly na více použití. Latexové kondomy, jaké známe dnes,  se objevily  r. 1912. Pryžové typy nebyly až tak spolehlivé, snadno se trhaly nebo sesmekávaly z údu.
Název kondom je podle doktora jménem Condom nebo Quondam který byl v letech 1660 – 1685 osobním lékařem anglického krále Karla II. Králi tuto metodu doporučoval, ale zřejmě nebyla důsledně používána, Karel II měl totiž minimálně 14 nelegitimních dětí.
V polovině 19. století se objevili první lékaři, kteří si uvědomili, že trpí-li žena chorobou, která ji v případě otěhotnění ohrožuje na životě (např. tuberkulózou), je doporučení sexuální abstinence nedostatečné, protože žádný manželský pár ho nedodrží. Výsledkem jejich úsilí byl poševní pesar. Úplně první vytvořil v roce 1838 Američan Wilde, následován berlínským Hufelandem. Rozhodující zásluha o rozšíření pesaru však náleží německému lékaři Mensingovi (svou práci publikoval pod pseudonymem C. Hasse – vzhledem k odporu, který vzbudila, to bylo opatření prozíravé). Mensingův pesar se stal vzorem pro všechny následné modifikace. Mensinga věnoval popularizaci své metody velké úsilí a dočkal se za to mnohého ústrku. Nicméně časem metoda získala četné přívržence, kteří byli zváni neomalthusiánci.
Nevýhodou pesaru je obtížnější zavádění. Ženám byla doporučována před zahájením používání pesaru absolvovat gynekologickou prohlídku a po prvním samostatném zavedení pesaru přijít k lékaři na kontrolu, aby dohlédl na správné umístění pesaru. Spolehlivost pesaru je v dnešní době srovnatelná s kondomy. V 19. stol. se jednalo o nejspolehlivější kontraceptivum. Dnes se dá říci, že pesary prožívají svou renesanci, a to zejména jejich zjednodušená modifikace - vaginální diafragma, která má jen jednu velikost a velmi snadno se zavádí. Používá se v kombinaci se spermicidem (např. Contragel Greeen). Je oblíbena zejména u maminek na rodičovských dovolených, které během kojení nechtějí užívat antikoncepci hormonální.
Spolehlivost antikoncepce se uvádí jako Pearlův index – počet těhotenství na 100 žen, které jednotlivou antikoncepční metodu používají během jednoho roku. Nejvyšší spolehlivost mají samozřejmě novodobé metody s hormony (0.5-0.7). Jen tak pro zajímavost ani sterilizace není 100% metoda. Jedná se o umělé přerušení vejcovodů u žen nebo chámovodů u muže. Tyto cesty nemusí být po výkonu vždy dokonale uzavřené nebo se časem vytvoří píštěl, která přerušený úsek přemostí. Od roku 2012 je v ČR povolena sterilizace od 21 let bez udání důvodu.Otěhotnět se potom dá pouze metodou In vitro fertilizace.


Použité prameny:
  • Jančíková E.:Historie svateb od nejstarších dob po současnost, Epocha, 2012
  • Ehrlichová, A.: Dějiny neřesti, Po stopách Josefíny Mutzenbacherové, Ikar, 2012
  • Ringdal N.J.: Nejtěžší povolání světa, Kapitoly z dějin prostituce, Nakladatelství doplněk, Brno 2000
  • Whidden, A., Blank, J.: Dobré vibrace, Světový průvodce vibrátory, Pragma Hodkovičky, 2013
  • Lenderová, M., Hanulík, V., Tinková, D.: Dějiny těla, Pavel Mervart 2013

Reporty z akce:

Žádné komentáře:

Okomentovat